QUAERE 2024 (roč. XIV.)  |  Interdisciplinární mezinárodní vědecká konference doktorandů a odborných asistentů  |  24.6.2024 - 26.6.2024

Právě mezioborové vědecké konference, jakou je i Interdisciplinární mezinárodní vědecká konference doktorandů a odborných asistentů QUAERE, nabízejí prostor ke sdílení základních zásad, od kterých by se věda měla odvíjet. Připomeňme si tedy akademické svobody, se kterými úzce souvisí právo na pochyby a právo na nezávislost. K akademickým svobodám obecně patří svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby včetně svobody zveřejňování výsledků, svoboda vyučovat různé vědecké názory a umělecké směry a svoboda výběru, které z nich je možné se učit. Tyto principy tzv. akademické svobody bývají často vyjádřeny v základních akademických dokumentech jako jsou například zakládací listiny univerzit. Akademické svobody bývají také reflektovány v legislativním rámci. Avšak dnešní praxe je čím dál tím více vzdálená těmto ideálům akademické svobody. Pro každého badatele by mělo být důležité čas od času vyhodnotit současný stav, identifikovat jeho příčiny a vyplývající rizika a odhadnout budoucnost. Na každém zúčastněném je také rozhodnutí, zda a v jaké míře pomoci opětovnému posílení mizejících akademických svobod.

Právo na pochyby a nezávislost

V dnešní době, kdy pochybujeme o správnosti směřování naší společnosti, je nezbytné přemýšlet také o správnosti směřování vědy. Věda v euroatlantickém prostoru pochybovala v minulosti mnohokrát. Můžeme zmínit například vzpomínky vědce Richarda Feynmana, nositele Nobelovy ceny za fyziku, které přinášejí zprávu o hlubokém přemýšlení o správnosti směřování jeho výzkumů v době, kdy se podílel na vytvoření první atomové bomby. Vývoj každého vědního odvětví je garantován možností změny paradigmatu a změna paradigmatu je, přirozeně, podmíněna také pochybnostmi. Nedostatek pochybování vede k rigiditě, rutině a pomalému pokroku ve vědě. Dnes je možné pozorovat uniformitu ve stylu myšlení prakticky v celém světě vědy. Názory kvalitativně odlišné od mainstreamu, které mohou vést ke změně paradigmatu, většinou není možné publikovat nebo je velmi obtížné je publikovat. Také je obvykle možné studovat jen témata, pro která existují časopisy s impakt faktorem. Ale co vynořující se vědy, mezioborová a multioborová bádání, myšlenky, které nejsou ve shodě s dnešními paradigmaty a všechny typy syntetické práce? To je mlčící část potenciálu lidstva. Ačkoli nezávislost je deklarovaný ideál pro vědeckou práci, můžeme říci, že úplné nezávislosti není dosaženo téměř nikdy. Alarmující je, že v posledních několika dekádách můžeme pozorovat prohloubení závislost vědy na finančním, průmyslovém a politickém sektoru. Centrální moc a její vedoucí ideologie rozhoduje kdo, co a v jaké intenzitě bude vyučovat prakticky v každé vědní disciplině. Z logiky věci také vyplývá, že tato situace silně ovlivňuje vznik, trvání a zánik jednotlivých vědních odvětví i jejich paradigmat.

Kritika soutěžení

Badatelé soustředění v řadě – a možná ve všech – vědeckých odvětvích nepochybují o základním smyslu svých odvětví, o sociálním, ekologickém či morálním dopadu svých věd. Proč? Protože rozhodující aktéři jsou plně ovlivněni neoliberální ideologií, nebo, srozumitelněji vyjádřeno, věří v materialismus a jeho důraz na význam spotřeby, věří v důležitost soutěže a nevěří ve význam rovnosti. Nástrojem, který změnil během posledních několika dekád celý akademický svět, byla prioritizace soutěžení – upřednostnění projektového financování před institucionálním. Soutěžení je v absolutním rozporu s prapůvodním stylem badatelské práce, který byl, a doufám, že stále povětšinou je, zaměřen na spolupráci a vzájemnou úctu mezi členy společenství. Soutěžení eroduje úctu člověka k člověku, eroduje úctu ke stáří a ničí mezigenerační přenos informací. Soutěžení a z něho vyplývající potenciální neúspěch (každý vítěz nechává za sebou poražené) snižuje kvalitu života všech zúčastněných. Vědci mají tendenci sami sebe v panujícím kompetitivním systému vnímat jako nástroje k získávání peněz, jako nástroje k získávání úspěchu. Možnost hlubokého soustředění na samotný předmět výzkumu mizí. Vědci jsou ve stresu prakticky každý okamžik svého profesionálního života a trpí mnoha chorobami způsobenými stresem. V extrémních případech byly zaznamenány sebevraždy související se subjektivním zesíleným vnímáním neúspěchu. Kromě toho se mnoho mladých vědců a vědkyň rozhodne zůstat bezdětnými nebo mají méně dětí, než by si ve skutečnosti přáli. To v důsledku vede ke snižování množství lidí talentovaných k duševní práci v každé další generaci. Prostředí podporující soutěživost vede také k tomu, že vědci nemají čas ani energii dostatečně přemýšlet o politických, sociálních a dalších kontextech nebo být společensky či politicky aktivní. Ale nejpodstatnější riziko dnešní vědy spočívá v tom, že její vůdci si nepovšimli, že hlavní cíl vědy by měl být posunut od „věda má pomáhat zvyšování produkce“ k „věda má pomoci změnit náš životní styl směrem ke snížení spotřeby“.

Jak vylepšit vedení a řízení vědy

Jako téměř vše v naší společnosti, i dnešní věda je vedena či řízena ekonomy, politiky, mezinárodními ekonomickými uskupeními a lidmi, kteří věří v materialistické (neoliberální) ideály. Jen nemnoho z nich přemýšlí o udržitelnosti, nemožnosti stálého ekonomického růstu a souvisejících tématech. A protože se nacházíme v době skutečného zlomu v životním stylu, zapříčiněném světovou ekonomickou krizí, která trvá již šest let a sále více odborníků přestává věřit, že někdy skončí, bylo by pěkné vidět, že si toho povšimli i lídři naší vědy. Je zřejmé, že lidé, kteří se chtějí moudře rozhodovat v oblasti vědy, by měli být dobře informováni o stavu a využívání planetárních zdrojů a o odhadu vývoje jejich využívání. Pro jejich moudré rozhodování je nezbytné, aby měli dobré znalosti z přírodních, společenských i technických věd a jistou pozornost by měli věnovat také historii a sociální antropologii. Měli by být poněkud idealističtější než je dnes mezi vedoucími pracovníky obvyklé, avšak také realističtější. Talent k syntetickému způsobu myšlení jim může pomoci k souvislému způsobu přemýšlení v planetárním měřítku a také v plánování na nejméně několik desítek let.

Je možné posunout dnešní způsob vedení vědy k zásadně moudřejšímu?

Podle mého mínění jsou rychlé změny prakticky nemožné. Řízení vědy je příliš svázané se spotřebním způsobem života, který je navíc orientován na ekonomický růst. Z toho vyplývá, že lidstvo svůj potenciál k duševní práci využívá ne zcela moudře, efektivně a vhodně. Snad někdy v budoucnu začnou světoví vůdci mluvit o smyslu úcty k přírodě, o smyslu spolupráce, skromnosti a uvážlivosti. Během čekání na ten den může každý z nás aspoň jednou denně zkusit změnit něco malého, něco, co přispěje k udržitelnosti vědy, vědců a planety, samozřejmě.

RNDr. Zdeňka Petáková, autorka knihy O smyslu vědy
s laskavým svolením autorky nabízíme plné znění knihy zde (PDF, 1,1 MB)